http://www.tima-liberec.cz/data/leader.html)

Záminkou a podkladem pro tento text je úryvek z vlastní rozsáhlé studie, která vznikla v únoru 2001 o iniciativě LEADER+ Evropské unie. LEADER+ je vlastně program s obrovským územním dosahem v celé Unii. Je zaměřen na rozvoj venkova . Ale zkušenosti z LEADER+ jsou obrovsky užitečné i pro nás, protože

c) máme v ČR jeho “bratrance” pod názvem SAPARD (který je zčásti také určen na obnovu a rozvoj venkova) ,

A právě tam mají velký význam – vedle dalších subjektů – místní neziskové organizace, občanské iniciativy a další soukromá uskupení občanů. Stručně se dá říci, že nepodaří-li se vytvořit tzv. místní partnerství, tedy jakousi koalici zástupců veřejné správy, podnikatelů, neziskového sektoru a dalších, tak projekty LEADER krachují. Stěží by se prosadily do praxe. Stěží by byly financovány z fondů Evropské unie. Byly by “politicky neprůchodné”. – Umíme si představit nádhernější příklad zapojování veřejnosti do přípravy rozhodnutí o místních záležitostech? Do tvorby koncepce rozvoje regionu, v němž lidé žijí? (No pravda asi je, že někdy se vše odbude dost formálně, ale to poznamenávám jen zcela neformálně…)

připomínky, dotazy a názory prosím na: omega@tima-liberec.cz

Ve všech fázích přípravy a implementace projektů typu LEADER je v pozadí otázka: Jaký by měl být podíl občanů a místních organizací? Obecněji - jaký by měl být ve venkovských obcích poměr složek participativní (tzv. přímé) a volené (zastupitelské) demokracie? Obecně je zřejmé, že čím nižší stupeň v hierarchii veřejné správy, tím větší by měl být (a bývá) podíl participativní demokracie, a naopak. Tuto zásadu podporují i přijaté principy regionální a strukturální politiky EU, zejména principy subsidiarity a partnerství.

Zapojení veřejnosti do rozvoje komunit se postupně stalo velkým tématem financování ze zdrojů Evropské unie. K obratu došlo zřejmě v roce 1989, kdy Rada Evropy převzala usnesení Stálé konference místních a regionálních orgánů Evropy, které požadovalo větší uznání komunitního rozvoje jakožto nástroje místního a regionálního řízení. Koncept komunitního rozvoje se stal velmi frekventovaným pojmem pro aktivity na místní a regionální úrovni.

Důraz na zapojování lidí do komunitního rozvoje a partnerství na regionální a místní úrovni lze ukázat na příkladu dílčích cílů jednotného programového dokumentu přijatého Jižním Walesem na období 1997 - 99 (s ohledem na prioritu “Rozvoj komunit a jejich potenciálu” uplatněnou ve Velké Británii v rámci podpory z Evropského sociálního fondu) :

1. Umožnit místním lidem, aby identifikovali a formulovali své potřeby a zájmy
2. Umožnit místním lidem účast na obnově v oblasti sociální, ekonomické, vzdělávací, kulturní a v oblasti životního prostředí
3. Zvýšit schopnosti a sebevědomí místních lidí, aby se mohli účastnit svépomocných akcí
4. Rozvinout místní ekonomiku s důrazem na její udržitelnost
5. Maximalizovat společenské a kulturní přínosy
6. Zlepšit vnější image lokality i image v očích jejích obyvatel
7. Vytvořit trvalá veřejná, komunitní, dobrovolná a soukromá partnerství

Jednotný programový dokument je jeden ze základních způsobů, jak se členská země “přihlásí” o finanční pomoc z fondů EU. Představme si, že by už za pár let ČR navrhla jako prioritu takového dokumentu např. “Rozvoj občanského sektoru v komunitách”. Evropská komise nemá důvod to neschválit a myslím si, že je třeba postupně lobbovat ve prospěch těchto témat. Pro srovnání seznamte se s podobným dokumentem, který ČR a EK přijaly pro předvstupní období – jmenuje se Národní rozvojový plán a je k prohlédnutí na serveru http://www.mmr.cz .

Samozřejmě potřebu zvýšení účasti občanů na rozhodování o veřejných záležitostech, jakými jsou investiční záměry či rozvojové projekty, neakcentoval až program LEADER nebo orgány EU. Velká vlna těchto iniciativ započala zhruba v poslední třetině 20. století v souvislosti s obnovou městských center a územním plánováním vůbec. Urbanisté, sociologové a další odborníci spolu s místními samosprávami docházeli stále více k poznání že vytvořit úspěšný místní projekt není možné bez aktivního zapojení těch, kterých se týká - místních občanů, podnikatelů, návštěvníků apod. Vyvinula se řada metod zapojování veřejnosti.

V ČR nejvíce podporují projekty neziskovek na účast veřejnosti nadace Partnerství, Via a Open Society Fund. Většinou se jedná o financování místních projektů, např. revitalizace dosud zanedbaného veřejného prostranství nebo objektu v obci. V posledních letech se silně rozvinuly iniciativy na podporu zavádění Místní agendy 2,1např z iniciativy Ústavu pro ekopolitiku a Národní sítě zdravých měst (Petr Švec, praha@nszm.cz). Poslední iniciativou je příprava zprávy o problému participace občanů z iniciativy Přemysla Perglera (pergler@comp.cz), CpKP Plzeň (Petr Pelcl) a Zeleného kruhu (Zuzana Drhová – zuzana.drhova@ecn.cz ), která má zatím probíhat do konce dubna.

V tomto kontextu vyniká význam místních komunit, místních akcí a také místních řídících skupin, které jsou iniciátorem a nositelem aktivit . Dalo by se říci, že neustálý a z centrálního pohledu živelný proud místních aktivit se setkává s iniciativou LEADER, kterou také můžeme chápat jako nabídku pomoci Evropské unie pro uplatnění autonomního řízení regionů. (Jinými slovy: EU cílevědomě utrácí dost peněz na to, aby se regiony dokázaly postavit na vlastní nohy, aby byly pokud možno soběstačné. To je právě důsledkem uplatnění principů decentralizace a subsidiarity.)

Ze studií k problematice významu místních komunit v zemích EU lze odvodit čtyři hlavní doporučení:

1. Lokality, místní akce a sociální soudržnost: Tvůrci politiky v sociální oblasti by si měli uvědomit obrovský přínos aktivit místních komunit pro vytváření dobrých životních podmínek a soudržnost komunit a vyvíjet sociální a ekonomické programy, které posílí roli místních aktivit.

Pro české poměry bývá bohužel častým případem, že místní aktivity, ať už v oblasti péče nebo prosazování práv a skupinových zájmů občanů, bývají pouze trpěny, příp. dotovány, anebo že tvůrci této místní nestranické politiky jsou zatlačováni do role jakési věčné opozice vůči místní veřejné správě. Nedostatečná schopnost a ochota místních volených i státních orgánů povzbuzovat, aktivizovat a využívat tyto místní zdroje pak nepřináší jen nižší efektivnost rozvojových programů, ale především ztrátu pozitivních vazeb mezi občany a státem, resp. občany a samosprávou. – Myslím si, že téma vztahu mezi občanem a státem je jedním z nejkritičtějších momentů dlouhodobé historie české společnosti.

2. Místní rozvojové strategie: Na úrovni místní strategie by se měla zavést opatření, která by vedla k posílení sektoru aktivit místních komunit, a to především v lokalitách, které jsou nějakým způsobem znevýhodněny, a začleňovat je do plánů rozvoje.

V těchto letech vznikají z iniciativy Ministerstva pro místní rozvoj tzv. strategické plány rozvoje venkovských mikroregionů. Jsou jich už desítky. To je krok naprosto správným směrem. Jediné, co lze v této souvislosti vytknout, je právě to, že zpracovatelům, často dodavatelským firmám, se nedaří do procesu přípravy plánu zapojit reprezentanty dané komunity (samozřejmě vyjma starostů). Místní neziskové organizace by se však mohly (měly!) zajímat, zda se takový plán chystá a co obsahuje. Obsahuje pouze návrh na vybetonování dalších koutů krajiny, anebo se tam mluví o podpoře toho, aby se z obcí stalo místo, kde lidé mohou a taky chtějí žít? To pak není jen o betonu – ale kdo to ví lépe, než neziskovky?

3. Ekonomická hodnota neplacené práce: Je třeba plně ocenit dobrovolnou neplacenou práci, kterou občané vynakládají na místní veřejně prospěšné činnosti. Zejména v požadavcích na spolufinancování rozpočtů předkládaných projektů a v sociální a ekonomické analýze přínosů by se měla brát tato hodnota důsledně v úvahu.

Jde o praxi, která je běžná v členských zemích EU. Například ve Švédsku v současné době veřejná správa uznává ekvivalent 150 švédských korun za hodinu dobrovolné práce. Tato hodnota pak vstupuje do vkladů či přínosů realizace projektů podporovaných iniciativou LEADER i dalšími nástroji. V jediném roce tak lidé odpracovali ve prospěch projektů místního rozvoje celkem 4,4 mil. hodin, což představuje ekonomický přínos “dobrovolnického sektoru” v obcích 660 mil. švédských korun.

Kapitálově slabí žadatelé o příspěvek z programu SAPARD (malé obce a další subjekty), který se nyní v ČR rozjíždí, by měli mít podle mého názoru také možnost kalkulovat hodnotu neplacené práce a později prokázat přidanou hodnotu vypočítanou například z průměrné anebo alespoň z minimální mzdy a uplatnit ji ve svých projektech. Mluvil jsem o tom na diskusní fóru v Senátu 1. března a nebojím se pseudonámitek, že by šlo fakticky o návrat někdejších “akcí Z” v českých vesnicích. No a co je na tom špatného, když se dnes svobodní občané sdruží, aby společně postavili novou hasičárnu, upravili náves nebo vozili stařečky na víkendové výlety? Uvedená námitka by (snad nechtěně) negovala samotnou podstatu občanské iniciativy a celého neziskového sektoru.

4. Čtyři klíčové skupiny partnerů: Kromě veřejného sektoru existují na všech úrovních další čtyři skupiny partnerů, kteří hrají specifickou, ale vždy klíčovou roli v místním rozvoji. Neměly by být opomíjeni, naopak při tvorbě projektů a plánů rozvoje by se mělo počítat s jejich co největším zapojením. Jsou to:

1. celostátně působící neziskové (dobrovolnické) organizace jako je národní organizace Červeného kříže, katolické charity, myslivecká sdružení aj.,
2. sociální partneři typu odborových a zaměstnavatelských svazů, hospodářských a agrárních komor,
3. místní skupiny a organizace, zejména místní, samostatně působící nevládní neziskové organizace,
4. místní rozvojové a občanské iniciativy (trvalé i přechodné), které by mohly aktivně spoluutvářet koncepci budoucího rozvoje daného regionu či obce.

Původně bylo partnerství pojímáno poměrně formálně, jako institucionální vztah mezi formálními zastupitelskými orgány, především na nadnárodní úrovni Evropského společenství. Tento typ “partnerství” byl odrazem klasického konceptu 19. a 20. století, totiž “partnerství” státu, práce a kapitálu. Zastupitelskými orgány (podobně jako jinde v poválečné tripartitě) tu byly vláda, odborářské ústředí a svaz zaměstnavatelů. (Tak tomu je i v ČR.)

Princip partnerství má nyní kromě tradičních konzultací s partnery ještě mnohem širší uplatnění. Jde o zapojení národních, regionálních a místních subjektů do nových forem spolupráce a dále o zainteresování širokého spektra nevládních organizací.

Za partnery zainteresované v místních partnerstvích se nyní považují:

1. Veřejný sektor, tj. státní a samosprávné orgány místní a regionální.
2. Zaměstnavatelé a jejich svazy.
3. Odborové svazy a organizace.
4. Dobrovolnický sektor.
5. Komunitní sektor.

Výsledkem je, že komunita je protkána hustou sítí personálních vazeb, které vycházejí ze společných soukromých a veřejných zájmů a jsou založeny především na spolkové činnosti a dárcovství. Vzhledem k tomu, že například v Anglii jsou i ve venkovských městech stovky těchto spolků s velkým spektrem aktivit (od chovatelů koček po dobrovolnou víkendovou péči o osamělé staré lidi), je k dispozici velký potenciál lidské aktivity a solidarity. V takovém prostředí je snadnější kontrolovat výkon veřejné správy, poskytnout pomoc v neštěstí, včas se vyslovovat k rozvojovým záměrům obce, zajistit podporu inovačním projektům apod. Dobrovolnický sektor je schopen účinně zapojovat spoluobčany, kteří jsou z různých důvodů vytlačováni na společenskou periferii, produkuje ekonomicky měřitelné hodnoty (výrobky a služby) a v komunitách vytváří prostředí sociální stability. – Nemusíme si ostatně v neziskovém sektoru vysvětlovat, jak obrovský význam dobrovolnictví má (letošní rok je mimochodem Mezinárodním rokem dobrovolníků).

Komunitním sektorem se v zahraničí často míní něco jiného, než jen souhrn neziskových organizací. Zahrnuje také celou řadu dalších místních organizací, například malé místní podniky, a také živnostníky, neformální vůdce (zástupce komunit) a rozmanité aktivisty. Tito partneři přispívají svými přímými zkušenostmi a znalostí místních podmínek a často také svými vlastními strategiemi změn. Ačkoliv většinou nepřinášejí do partnerství žádné finanční prostředky, přinášejí sem jiné zdroje – svůj čas, energii a know-how.

Jak známo, nejdůležitějšími formami pomoci financované ze strukturálních fondů EU jsou operační programy (např. regionální nebo sektorové OP) a jednotné programové dokumenty (obojí vychází z iniciativy členské země), dále tzv. iniciativy EU (nyní celkem čtyři, mezi nimi právě LEADER+) a konečně odborná pomoc a inovační opatření .

Evropská komise je velmi nakloněna trendu rozvoje partnerství v iniciativách Unie, protože ty jsou založeny na navazování spolupráce a atmosféry experimentování, inovace apod. Nejúspěšnější při převodu cílů do konkrétních akcí byly na konci 90. let programy INTERREG, URBAN a LEADER, kterým se dařilo transformovat cíle do efektivních akcí, posilovat sjednocující povahu místních rozvojových programů, mobilizovat místní zdroje a přidávat další hodnotu k efektům politiky soudržnosti EU.

V některých oblastech byl LEADER prakticky začátkem územně diferencované rozvojové politiky. Poté byl rozšířen jinými zdroji financování do dalších oblastí. Příkladem tohoto typu je PRODER ve Španělsku a POMO ve Finsku. Jinde byl LEADER inspirací pro další formy regionálních politik - příkladem jsou tzv. sociální partnerství v Irsku.

(Na závěr jsem si dovolil ponechat původní nekomentovaný text už nejen o principu partnerství., Snad tato vize není příliš nesrozumitelná…)

Ve srovnání s celkem zemí EU lze výchozí pozici ČR pro budoucí uplatnění iniciativy LEADER hodnotit jako dobrou, neboť:

1. v posledních letech dochází k rychlému rozvoji regionální politiky (nyní např. v přípravě krajských programů rozvoje),
2. je zde desetiletý úspěšný Program obnovy venkova,
3. z minulosti solidní základ v územním plánování.

Naproti tomu stále silná - z hlediska subsidiarity - je úloha státu na úkor samosprávy (např. v přerozdělování daňových výnosů), obce málo usilují o zapojení místní veřejnosti (např. prostřednictvím nestátních veřejně prospěšných organizací) do přípravy a implementace rozvojových záměrů, není srozumitelné uplatnění principů partnerství a rozvoje místní komunity, v potřebné míře nejsou vybudovány autonomní sítě (např. jako volná sdružení mikroregionů, přesněji řečeno jako “sdružení dosavadních sdružení a svazků obcí”).

Jednou z kritických otázek v EU je právě to, jak se budou po roce 2000 vyvíjet místní partnerství. V mnoha zemích EU zůstává vytvoření místních akčních skupin tou hlavní inovací, které LEADER přinesl. Funkce těchto skupin v tvorbě místní či z místních potřeb vycházející politiky se bude pravděpodobně posilovat. Podle názoru některých odborníků by se tyto skupiny nakonec mohly stát činitelem posilování samostatnosti oblastí. Měly by se stát následovníky nebo partnery dosavadních tvůrců centrálně organizovaných sektorových a oborových politik. To by byl nesporně krok k dalšímu naplnění vize “Evropy regionů”.

Proces evropské integrace má už nyní vliv na místní správu v zemích střední a východní Evropy a tento vliv více než pravděpodobně poroste i v budoucnosti. Místní správa by měla být a také bude více zapojena do politiky , i kdyby to mělo spočívat jen v obraně zájmů jimi spravovaných územních celků nebo regionů a ve využívání regionálně distribuovaných rozvojových a strukturálních fondů. Zkušenosti členských zemí ukazují, že účast na tvorbě evropské politiky vytváří pro místní samosprávy prostředí větší soutěživosti a že úprava “hřiště” pro rozvoj komunitní politiky přiměla místní samosprávu v řadě evropských zemí, aby zvýšila kvalitu své administrativy.

V ČR jsou faktorem rostoucí důležitosti také občanské sebeuvědomování a rozvoj nevládního neziskového sektoru včetně občanských iniciativ a dobrovolných zájmových uskupení. Místní samosprávy by tu měly hrát roli katalyzátoru, který přijme a zprostředkuje zájmy místních komunit (ať budou vyjádřeny jakýmkoli legitimním způsobem), dokáže je konsensuálně prezentovat a využít je k obohacení vlastní politické funkce v území.

http://www.tima-liberec.cz/data/leader.html

ª

Jaké máte k tomuto textu připomínky, dotazy, návrhy, zkušenosti? Pošlete je prosím autorovi nebo ještě lépe na info@Eufonie.cz, kde budou zveřejněny (nepřejete-li si jejich zveřejnění na Eufonii, pak to výslovně uveďte).

1. Můžeme a měli bychom – bez ohledu na to, že nám kyne program EU Phare/Access – usilovat o to, aby se před očekávaným přijetím do EU doplnil Národní rozvojový plán ČR o prioritu, která by výslovně podporovala rozvoj občanské společnosti (občanských struktur, občanského sektoru, neziskového sektoru či jinak)? Jestliže ano, jak a co připravovat? A není to předčasné? Nebo zbytečné?
2. Je nebo mělo by být pro neziskovky důležitou aktivitou zapojování veřejnosti do přípravy rozhodování o rozvoji obce, o využití veřejného prostranství apod.? Do připomínkování různých rozvojových dokumentů? Kdo z vás s tím má dobré zkušenosti? A ještě užitečnější – kdo má zkušenosti špatné a proč?
3. Je téma vztahu mezi občanem a státem (občanem a státní správou, a policií, a soudy, …) tématem pro neziskový sektor? V jakém smyslu? A co by zde mohly neziskovky dělat?
4. Je rozšířeným jevem, že místní aktivity, ať už v oblasti péče nebo prosazování práv a skupinových zájmů občanů, bývají v obcích spíš trpěny, příp. “pasivně dotovány”, anebo že tvůrci této místní nestranické politiky jsou zatlačováni do role opozice vůči místní veřejné správě? Je to i problém ve vašem městě? A když ano, co je nutné hlavně dělat, aby se to změnilo?
5. Měla by se hodnota neplacené práce, nutná pro realizaci místního projektu, započítávat do částky, jíž příjemce grantu projekt financuje? (Ve smyslu uznání dobrovolné práce pro čerpání prostředků ze státního rozpočtu a rozpočtu EU.) Co je v tom třeba udělat? S kým jednat?
6. Zda a proč by se neziskové organizace měly nebo naopak neměly sdružovat do asociací či koalic? Jaké to má výhody a nevýhody?Pro který účel to je vhodné nebo přípustné, a pro který účel nevhodné nebo nepřípustné?